MENU •CZEN
Jan Amos KOMENSKÝ - život, dílo, odkaz

Odkaz J. A. Komenského

 

Jan Amos Komenský patří k těm osobnostem, které za sebou zanechávají nepominutelnou stopu, v jeho případě zřetelně viditelnou v kruzích vzdělané Evropy už za jeho života. Patřil k těm, kteří nenechávají ostatní lidi ve svém okolí lhostejnými, měl právě tak své příznivce a následovníky, jako nepřátele a protivníky. Zrovna tak dovedl mít podobně vyhraněné vztahy k osobnostem i jevům ve svém okolí on sám a dovedl to dát najevo.

 

Povoláním duchovní Jednoty bratrské, malé evangelické církve, jež se snažila si udržet svou svébytnost vedle silných proudů německé reformace, srdcem humanista, který postupně dospěl k teoretickému požadavku velké jednoty světové, jež by v mírovém uspořádání zahrnula celé lidstvo. Tím se řadí k autorům slavných projektů, jako byli např. Thomas More a Tommaso Campanella, i když jeho společenskonápravné projekty jsou spíše výzvou, apelem, nežli vizí. Bývá nazýván právě ve spojitosti s těmito aspekty svého díla a osobnosti „mužem touhy“ (tak se ostatně nazval sám ve spise Jedno potřebné (Unum necessarium). Bývá označován za posledního encyklopedika, polyhistora: a vskutku, rozhlédneme-li se po jeho díle, velmi snadno a rychle zjistíme, že byl pedagogem, filozofem, teologem, přírodovědcem, jazykovědcem, literárním teoretikem, historikem a politickým myslitelem, často přesahujícím z roviny teoretické do oblasti praxe; lze možná namítnout, že v jeho době není takový rozsah odborných zájmů něčím neobvyklým, nebyl také samozřejmě ve všech zmíněných oborech tak docela na úrovni své doby, nicméně jeho široký záběr v době, kdy se již jednotlivé obory vědy formovaly jako samostatné discipliny, vzbuzuje respekt. Úspěchy na poli pedagogiky, zejména široké uplatnění jeho učebnic, mu vynesly čestné pojmenování učitel národů.

 

V roce 1628 odchází Komenský do exilu. Exil to byl značně neklidný, naplněný někdy zřejmě až horečnou prací, starostmi o hmotné zabezpečení členů své církve, jejímž čelným představitelem se záhy stal, naplněný spory s ideovými odpůrci, přesvědčováním vlivných politiků o oprávněnosti zájmů české evangelické emigrace a naplněný cestami, na jejichž konci bylo buď nové působiště, nebo nějaké poslání ve prospěch vlasti a svěřené církve. Je obdivuhodné, co všechno při takovém způsobu života stihl nastudovat, promyslet a napsat. Měl, pravda, vždy své mecenáše, jejichž podpora mu umožňovala zabezpečit existenci vlastní rodiny i držet si pomocníky, měl však také často o svém poslání jiné představy než příslušní mecenášové, kteří měli naopak své představy o tom, co by měl (případně neměl) dělat za jejich peníze.

 

 

 

 

Jednotlivá zastavení na exilové cestě znamenala shodou okolností i významné etapy v myšlenkovém vývoji Komenského nebo ovlivnila vznik některých jeho závažných děl.

 

První z těchto etap však spadá již do období před odchodem z vlasti. Jde o období encyklopedismu. Komenský pojednává zpočátku svět jako divadlo věcí, usiluje o zpracování souhrnu veškerých věcných poznatků v nějakém přehledném uspořádání. Je to období, kdy pracoval především pro svou vlast a kdy s vědomou snahou o zušlechťování rodného jazyka psal česky; sám ostatně později napsal, že jeho úmyslem bylo původně psát především česky a pro potřeby vlastního národa. V tom smyslu se také začal v letech před odchodem do exilu zabývat didaktickými problémy a uvažovat o lepší vyučovací metodě; přitom měl tehdy na mysli školy české, neboť věřil, že se do nich jednou vrátí.

 

V tomto období vznikl také slavný Labyrint světa a ráj srdce (Labyrint), působivý literární obraz poutníka, nazírajícího svět jakožto ono divadlo věcí, divadlo lidských činností, snažení, pojaté ovšem jako divadlo marnosti, protože na všem se tu shledává nějaká vada. A tak poutník mezi tím vším nenalézá nic, co by mělo pro člověka trvalý smysl. Ve shodě s křesťanskými východisky a v souladu s neutěšenými poměry ve světě, kterým byl autor obklopen, svět poutníka neuspokojí, je třeba se obrátit a hledat mimo něj „ráj srdce“ a lék na vady světa poskytne Bůh. V tomto období se Komenský vyrovnával s pobělohorskými poměry, s politickými zvraty, které těžce zasáhly do jeho života. Z toho vyplývá ono hledání hodnot, jistot a vztahů ke světu i Bohu, vnitřní zápasy, jež se odrážejí zejména v Truchlivém (Truchlivý I), v literárních dialozích rozumu, víry a Krista. Přestože Kristus nakonec vítězí a přináší uklidnění (ráj srdce), cítíme tu zápas o integritu vlastní osobnosti v tragickém okamžiku ztráty rodiny i životní perspektivy.

 

Prvním zastavením na exilové pouti Jana Amose bylo polské město Lešno. První lešenský pobyt Komenského přinesl světu zásadní práce didaktické. S jeho pedagogickou činností na zdejším gymnáziu souvisí vznik několika učebnic, zejména však proslavených a po celé Evropě rychle rozšířených Dveří jazyků (Janua lingvarum). Uspořádáním navazují Dvéře jazyků na onen obraz světa jako divadla věcí, avšak přistupuje tu navíc významný prvek, a to prvek výběru; cílevědomého výběru věcí určených k osvojení, neboť zobrazovat svět v souhrnu veškerých věcí bylo by vzhledem k věku žáků, jimž byla tato učebnice určena, neadekvátní.

 

 

 

Současně vzniká další slavné Komenského dílo, Didaktika, nastiňující zásady pedagogických činností od předškolního věku až po akademie, jak se tehdy nazývaly vysoké školy. Kdo se narodil jako člověk, má také žít jako člověk. K tomu je třeba jej vybavit – poskytnout mu náležitou výchovu a vzdělání, aby se stal myslícím tvorem. Toto uvědomění je východiskem pro demokratizaci školství, neboť všem lidem bez rozdílů je nutno dát předpoklady k tomu, aby žili opravdu lidsky.

 

V Lešně se Komenský začíná obírat také pansofickými projekty. Co je pansofie? Jednoduše řečeno, uspořádaný výběr poznatků o světě, přístupný chápání všech lidí a obsahující znalosti pro člověka nutné, má-li žít na zemi jako člověk a dovršit svou existenci v životě posmrtném. To je v Komenského vývoji vyšší stupeň řešení problému, jak zprostředkovávat poznatky o světě, protože tu přistupuje určitá koncepce a zaměření k určitému cíli.

 

Dvéře rychle učinily Komenského známým a slavným, pansofickými projekty na sebe obrátil pozornost Samuela Hartliba. Tento Němec, jenž žil v Londýně a zabýval se organizací vědeckého života, sehrál v životě Jana Amose roli možno říci klíčovou. Hartlib v Anglii vydal Komenského Předehru pansofie  (Prodromus pansophiae), čímž se zasloužil o první zveřejnění pansofických projektů, jež Komenský prozatím tajil. Posléze se Hartlib zasadil o to, aby Komenský Anglii navštívil. Bohužel k tomu došlo v nevhodnou dobu, mezi lety 1641 – 1642, kdy se Anglie zmítala ve vážných vnitropolitických problémech, jež vyvrcholily občanskou válkou. Určitý zájem o reformování škol anglický parlament měl, Komenský tu díky Hartlibovi a okruhu jeho spolupracovníků měl připravenou půdu, avšak k prosazení nějakých reforem v duchu jeho pansofie nebyly podmínky. Komenský však navázal v Anglii užitečné kontakty, dokončil tu spis Cesta světla (Via lucis), v němž shrnul a sestavil reformní návrhy na úlohu pansofie, škol a jazyka ve společnosti.

 

Když se schylovalo k občanské válce v Anglii, využil Komenský nabídky nizozemsko-švédského zbrojaře Ludvíka de Geer, aby pracoval pro švédské školy, a odjel nejprve do Nizozemí, kde se mimo jiné osobně setkal s významným filozofem René Descartesem, a pak k osobnímu jednání do Švédska, kde byl přijat i královnou Kristinou, jež se učila latinsky podle Dveří jazyků, a kancléřem Axelem Oxenstiernou. Na podzim roku 1642 se i s rodinou usadil v Elblągu. Bylo to kompromisní řešení: město tehdy patřilo Švédům a bylo odtud blíže do Lešna, kde bylo stále středisko českobratrské emigrace na polském území, nežli z vlastního Švédska.

 

 

Pobyt v Elblągu měl Komenský podle představ svých švédských příznivců a podporovatelů věnovat práci na soustavě jazykových učebnic pro švédské školy. Tato práce však postupovala kupředu pomalu a s obtížemi, protože Komenskému ležely na srdci více práce spojené s projekty pansofickými a s jeho anglickými přáteli. Proto je toto období provázeno vzájemným přesvědčováním, co je v dané chvíli důležitější, zda učebnice, či pansofie. A tady byl samozřejmě Komenský proti mocnému zbrojaři, za nímž stála švédská velmoc, v nevýhodě. Nicméně tu vznikl zásadní spis Nejnovější metoda jazyků (Methodus), aplikace Komenského didaktických zásad na vyučování jazykům. Podle zásad vytyčených v tomto spise zpracovává Komenský v Elblągu třístupňovou soustavu učebnic, Vestibulum (Předsíň), Januu (Dvéře) a Atrium (Síň). Přepracoval pro ni své dřívější verze Vestibula a Januy a připojil k nim na každém stupni slovník a mluvnici. Tato soustava vycházela opět (jako už předtím Dvéře jazyků) z požadavku souběžného učení jazyku i věcem: nejnižší stupeň (Vestibulum) měl přinést první seznámení s jazykem, druhý stupeň (Janua) měl naučit pojmenování vybraného souboru věcí (Komenský jej v souladu s dobovou praxí nazývá nomenclatura rerum – názvosloví věcí) a základním vztahům, do nichž tato pojmenování v řeči vstupují; třetí stupeň (Atrium) měl naučit stylistické vybroušenosti. Jde tu o cyklický postup, každý stupeň probírá tutéž látku, avšak z jiných hledisek, na vyšší úrovni.

 

Souběžně, jak už bylo řečeno, pracoval Komenský na svých dílech pansofických, jež tu nabývají rozměru všenápravného. Optimismus a jas, které z pansofických projektů vyzařují (mimo jiné i díky pojetí vědění jakožto světla), se postupně přetavil v přesvědčení, že společnost je možno napravit, uvést do ideálních poměrů na základě osvěty a vzdělání ve všech potřebných věcech pro všechny lidi bez jakýchkoliv omezení. Vzdělání znamená poznání pravdy a znalost pravdy znamená základní předpoklad pro život v míru. Osvojí-li si tedy všichni lidé pravdu, odpadnou příčiny veškerých sporů jak mezi jednotlivými lidmi ve všech oblastech jejich činnosti, tak mezi církvemi a národy. K tomu ovšem musí pansofie vyložit všechno s takovou přesvědčivostí, že budou vyloučeny veškeré námitky. Komenský si  vytyčil úkol vpravdě nadlidský, ve zjitřené válečné době byla pro něj vize mírového uspořádání společnosti v celosvětovém měřítku jistě velmi lákavá a není proto divu, že vynaložil tolik úsilí, aby přesvědčil sebe i své okolí o tom, že splnění takového úkolu je možné, ba nutné, a že mu tento úkol byl osobně bližší nežli sepisování učebnic.

 

 

Po následném dvouletém pobytu v Lešně přišla nabídka z jiné strany, totiž pozvání od sedmihradských knížat Rákócziů (Rákócziové), aby reformoval gymnázium v Blatném Potoku. Představitelé Jednoty bratrské sice pouštěli Komenského neradi, leč Rákócziům uznali za vhodné vyhovět, protože pod jejich ochranou žili také moravští exulanti, takže Komenský tedy přesídlil na léta 1650 – 1654 do Blatného Potoka. Toto období je významné zejména pro jeho práce pedagogické. V Blatném Potoku dopracoval soustavu učebnic, jež vznikala v době jeho pobytu v Elblągu. Vedle toho tu začal pracovat na slavném Světě v obrazech (Orbis), napsal a se studenty gymnázia nastudoval divadelní zpracování Dveří jazyků (Janua lingvarum), nazvané Škola jako hra (Schola ludus). Pokud jde o školní divadelní hry, navazoval tu Komenský na svou dřívější zkušenost z Lešna, kde uvedl s tamními studenty své hry Abraham patriarcha (Abrahamus) a Diogenés Kynik znovu naživu (Diogenes).

 

Školní divadelní představení bylo jedním z prostředků, jimiž chtěl Komenský učinit školní výuku příjemnou a přitažlivou. Hry měly v Blatném Potoku úspěch, ale ten nevyvážil Komenského rozčarování z neochoty provádět jeho reformu školy. Její projekt shrnul ve spise Pansofická škola (Schola pansophica); vyšel ze svého staršího návrhu tříleté školy latinské (Vestibulum – Janua – – Atrium), k níž tu připojil třídy filozofickou, logickou, politickou a teologickou, takže gymnázium mělo v tomto pojetí být sedmileté. Vedle toho vznikly v Blatném Potoku další drobnější práce k různým příležitostem, jako např. k zahájení školního roku apod., mezi nimi i dvě, jež souvisejí s jeho projekty všenápravnými. Je to řeč O vzdělávání ducha (De cultura ingeniorum ) a spisek Štěstí národa (Gentis felicitas). Obě dílka jsou důkazem pozorovatelského talentu svého autora, který v nich rozebírá ekonomické a kulturní poměry soudobých Uher, jak je sám poznal na svých cestách.

 

Z Blatného Potoka se Komenský vrátil roku 1654 do Lešna. Následujícího roku vypukla švédsko-polská válka, která měla pro něj katastrofální následky. V dubnu roku 1656 vypálili polští katoličtí sedláci Lešno jakožto sídlo evangelíků, kteří sympatizovali se Švédy. Požár zničil většinu Komenského knihovny a písemností, z nichž nejvíce želel Pokladu jazyka českého (Thesaurus), rukopisu slovníku, k němuž sbíral materiál vlastně po celý život, a čistopisů svého rozsáhlého všenápravného souboru Obecná porada o nápravě věcí lidských (Consultatio), připraveného pro tisk, rovněž výsledku mnohaleté práce.

 

 

Svoje poslední útočiště našel Jan Amos v Amsterdamu, kde žil od roku 1656 až do své smrti roku 1670. I tato léta naplnil bohatě prací. Uspořádal a vydal tu Veškeré spisy didaktické (ODO), ze zachovaných poznámek znovu sestavoval Obecnou poradu o nápravě věcí lidských (Consultatio), dokončil a vydal proslavený Svět v obrazech (Orbis) a řadu dalších spisů, přepracoval pro nové vydání několik spisů starších, včetně některých českých, např. Labyrintu světa a ráje srdce.

 

Kromě vlastních prací připravil Komenský v Amsterdamu k vydání také soubor dobových proroctví či zjevení, tak zvaných revelací. Tyto revelace byly vlastně jakýmsi mystickým vyjádřením přání změnit politickou situaci v zemích pod habsburskou nadvládou ve prospěch evangelíků. Nehrálo přitom roli, že skutečné události pravdivost těchto vizí nepotvrzovaly, nebyly totiž chápány jakožto jednoznačná proroctví, nýbrž spíše jako výzvy. Komenský vždy, i ve svých pansofických a všenápravných projektech, usiloval o harmonické spojení víry s rozumem (a ještě se smyslovým poznáním). Jeho příklon k chiliasmu a k těmto revelacím je tedy vlastně takovým silně vyhraněným příkladem zmíněného úsilí, aby se víra harmonicky doplňovala s rozumovou úvahou jakožto dva prostředky k chápání světa. Nehledě ovšem k tomu, že věřit v účinnost revelací znamenalo v jeho situaci udržovat si naději na zvrat poměrů k lepšímu, na návrat do vlasti. I tato víra, že Boží zjevení se neskončilo Novým zákonem, nýbrž že pokračuje prostřednictvím jeho prorocky nadaných současníků, patří k úplnému obrazu Komenského osobnosti.

 

Počtem vydaných knih patří období několika let po příchodu do Amsterdamu k nejplodnějším v životě Jana Amose. Amsterdam byl významným střediskem obchodním i kulturním, což plně vyhovovalo širokým zájmům Komenského a umožňovalo mu udržovat kontakty na mnoha stranách.

 

Třebaže se v Amsterdamu Komenskému podařilo přivést řadu knih k úspěšnému vydání a v mnohém směru tak svoje dílo završit, všechno se mu dokončit nepodařilo. To se týká především klíčového díla, všenápravného souboru Obecná porada o nápravě věcí lidských (Consultatio), o němž jsme se už několikrát zmínili. Z rozsáhlého sedmidílného souboru se podařilo vydat jen předmluvu a dvě prvé části, ostatní zůstalo v rukopise, na řadě míst nedopracováno. Celým dílem prochází myšlenka, že vzdělání a výchova patří k hlavním předpokladům k uskutečnění všenápravných cílů.

 

 

 

K těmto předpokladům patří také mírové soužití mezi národy i církvemi. Mír (irénismus) byl po většinu života v ohnisku zájmu Komenského. Vidíme však v jeho postojích posuny. Od zájmů úže konfesijních postoupil ke snahám o mírové soužití příslušníků různých evangelických vyznání a posléze k projevům mírového uspořádání celého světa. A to přesto, že pokud trvala třicetiletá válka, trvala i naděje na návrat českých evangelíků do vlasti. Právě ve vztahu k těmto nadějím Komenský těžce nesl válečné konflikty mezi evangelickými zeměmi, vždy se snažil využívat svého vlivu na různé politické osobnosti k posílení evangelické Evropy. Na sklonku života odsoudil ve spisku Posel míru (Angelus) válečný konflikt mezi Anglií a Nizozemím (2. anglo-holandská válka) a s ním války vůbec.

 

Cílem všenápravného úsilí Jana Amose však nebyla jednota omezená nějakými hranicemi národů nebo náboženských uskupení. Jemu jde o jednotu celého lidstva. Odtud důraz na hledání všeho, co lidi spojuje, a na nenásilné odstraňování toho, co je rozděluje.

 

Jde, jak vyplývá z názvu stěžejního všenápravného díla, o nápravu lidských věcí. Komenský je dělí do tří oblastí: vědění, společenské uspořádání a náboženský život. Je tedy třeba napravovat školy, politiku, církev. Je příznačné, že Komenský k tomu přistupuje konstruktivně, destrukce je mu cizí. Nedostatky kolem sebe vidí, avšak důsledně hledá cesty nejenom k jejich odhalení, nýbrž i k jejich nápravě: vytyčuje cíl a ukazuje i cestu, jak k němu dospět.

 

O nápravu škol usiloval po celou dobu svého aktivního života. Zprvu byl k tomu veden pohnutkami humánními, chtěl prostě usnadnit žákům i učitelům jejich práci a námahu. Do této fáze patří Didaktika. Samozřejmě měl vždy na zřeteli i obsah výuky. Význam obsahu vzdělání však narůstá vedle důrazu na výchovné a vyučovací metody v období všenápravném. Tady má klíčovou roli sehrát pansofie, univerzální věda o všem a pro všechny, sjednocující tmel lidského společenství.

 

 

 

Napravená politika by měla vést ke sjednocení všech národů světa, měla by sloužit blahu celého lidstva, to znamená k urovnání sporů a k odstranění válek. V tom smyslu by politika měla být nadstátní a nadnárodní, neměla by nikdy nadřazovat dílčí (národní, stavovské apod.) zájmy nad zájmy obecně lidské.

Náprava církví by měla dospět k tolerantnímu křesťanství, které by se oprostilo od konfesijních a sektářských sporů. Nad každou z těchto oblastí bude ustanoven jakýsi rozhodčí sbor, sestavený vždy z představitelů příslušného oboru z celého světa. Komenský je nazývá sbor světla (pro školství a šíření osvěty), mírový soud (pro politiku) a konsistoř svatosti (pro sjednocování církví). Tyto sbory mají být institucemi spíše výchovnými nežli řídícími.

 

A co je důležité, každý člověk musí začít s nápravou u sebe sama a u svého okolí. V této aktivní účasti všech na univerzální nápravě všech lidí a všech věcí vidí Komenský pokračování člověka ve stvořitelském díle Božím, naplnění biblického obrazu člověka jakožto bytosti, již Bůh stvořil ke svému vlastnímu obrazu.

 

Takový je odkaz velké osobnosti malého českého národa lidem všech věků a národů. Hledání cest ke zdokonalování sebe sama, k důstojnému, skutečně lidskému životu. Klíčovými hodnotami, o něž je třeba se přitom opírat, jsou po věky shromažďovaná moudrost a vědění, v neposlední řadě pak cílevědomá lidská aktivita.

 

Literatura:

Čapková, Dagmar: Myslitelsko-vychovatelský odkaz Jana Amose Komenského. Praha 1987.

Floss, Pavel: Jan Amos Komenský. Od divadla věcí k dramatu člověka. Ostrava 1970.

Floss, Pavel: Od počátků novověku ke konci milénia. Brno 1998.

Kopecký, Milan: Komenský jako umělec slova. Brno 1992.

Kumpera, Jan: Jan Amos Komenský, poutník na rozhraní věků. Praha Ostrava 1992.

Patočka, Jan: Komeniologické studie I-III. Praha 1997, 1998, 2002.

Polišenský, Josef: Jan Amos Komenský. Muž labyrintů a naděje. Praha 1996.

 



kontakt:

Muzeum Jana Amose Komenského

Přemysla Otakara II. 37
688 12 UHERSKÝ BROD
Česká republika, EUROPE
tel.: +420 572 63 22 88-9

www.mjakub.cz
muzeum@mjakub.cz